Jak jsem dnes psala na Instagramu, začátky rozhodně nejsou snadné, ať už se rozhodnete v životě dělat cokoli. Možná někoho z vás napadne: „OK, roztáhnout nohy může každá.“ V tom s vámi souhlasím. Ale roztáhnout je tak, aby to toho druhého maximálně bavilo, zažil třeba něco nového a ještě si vás objednal znova, to už chce něco víc... A pak je to samozřejmě i o odměně/dárku... Pokud budete pouze roztahovat nohy a nebudete k tomu nabízet nic jiného, tak se sakra namakáte. A to myslím doslova a do písmene. Osobně tu zkušenost nemám, ale jak fungují priváty, bordely a noční kluby, víme asi všichni – klienti, kteří po hodině či dvou odejdou. Jednoduchou matematikou tedy dojdeme k tomu, že pokud se slečna chce mít dobře, musí takových klientů mít za den více... Zmiňovala jsem to i v jednom rozhovorů, které jsem poskytla. Když jsem přišla do Prahy, rozhodně jsem neměla tušení, jak co funguje. Mám hezké rysy, štíhlou postavu, kterou jsem postupem času změnila na pevnou a sportovní, ale rozhodně nemám parametry modelek. Mé naivní představy o fotomodelingu, kdy dívky nemusejí být tak vychrtlé a vysoké, se po pár neúspěšných castinzích velmi rychle rozplynuly. Mám však v povaze vytrvalost. Možná je to spíš kombinace umanutosti hraničící leckdy s tvrdohlavostí a precizní pečlivostí. Když už si něco usmyslím či se pro něco rozhodnu, tak udělám maximum pro to, aby to dopadlo. Z mnoha castingů, pohovorů káv či schůzek (zkrátka jsem odpověděla na inzerát a domluvila si setkání), která jsem během roku absolvovala, byla většina neúspěšných. Odcházela jsem smutná, zklamaná, ale nevzdala jsem se a odpovídala dál. Myslím, že v počtu odpovědí na všemožné inzeráty bych tehdy s přehledem vyhrála. Tohle období pokus/omyl trvalo de facto celý první semestr vysoké školy...
Proč byly mé pohovory neúspěšné? Obvykle se z inzerenta vyklubal někdo, kdo nabízel úplně něco jiného. Většinou se jednalo o majitele privátu, kteří sháněli slečny, nebo manažery nočního klubu. Několikrát se mi stalo, že se z inzerátu, v němž hledali slečnu jako doprovod pro jednoho zahraničního manažera, vyklubala nabídka pobytu v zahraničí, kdy bych byla celou dobu zavřená na hotelu a chodila za mnou spousta mužů (tzv. tour). O nic takového jsem zájem neměla. Čímž nechci říct, že to odsuzuji, ať si každý dělá, co ho baví. Ale mě by tohle netěšilo... Věděla jsem, že chci luxus, možnost mluvit anglicky, cestovat, získávat zážitky, a především jsem nechtěla potkávat tak velké množství mužů. Řeknete si možná, vychcaná mrcha. Ano, možná jí jsem. Rozhodně se nestydím za to, že jsem chtěla hezký život, a jsem vděčná, že ho mám... Osobně moc nevěřím příběhům, že slečny nemohou dělat nic jiného a že jsou k tomu donucené okolnostmi. Ta volba je vždycky jenom na vás. Záleží na tom, co jste ochotni udělat pro to, co chcete. A já jsem věděla, co chci, proto jsem stále odpovídala na inzeráty, hledala na internetu, neustále dokola. Mezitím, to vás možná překvapí, jsem bydlela na koleji a nabízela ochutnávky kávy DeLonghi... Možná proto si vážím veškerých dárků a pozornosti, které se mi dnes dostává (navíc u nás doma, jak už jsem zde také psala, se dárky opravdu nehýřilo). Je fajn si vyzkoušet pracovat za 80 Kč na hodinu (bylo to před 5 lety, dnes jsou hodinové sazby brigádníků snad vyšší). Nakonec se zadařilo. Natrefila jsem na inzerát, díky němuž jsem získala první práci jako doprovod... Nepovažuji to za nic vhodného k chlubení, bylo to spíš fiasko, které mě stálo pár měsíců. Na druhou stranu myslím, že je docela důležité o tom napsat, protože naletět může každá slečna...
Na své první setkání jsem se pečlivě připravovala. Pochopitelně jsem byla tak nervózní, že jsem si málem řasenkou vypíchla oko. Nemá asi cenu zmiňovat, jak jsem vypadala. Zaprvé jsem neměla v té době žádné velké prostředky, takže jsem si na sebe vzala ty nejlepší šaty (byly to úzké černé šaty z takového nic moc materiálu), namalovala jsem se (dnes na tu dobu raději nevzpomínám, když bych ji měla popsat, nazvala bych ji obdobím bez obočí – tehdy to tak nefrčelo zdůrazňovat obočí, a hlavně mi nikdo neporadil, že mému typu obličeje úprava a obarvení obočí víc než prospěje :) . Snažila jsem se úměrně svým tehdejším možnostem a schopnostem, samozřejmě ohodnocení odpovídalo tomu, co jsem nabízela.
Vždycky chodím včas. Na první placené setkání jsem dorazila pro jistotu o půl hodiny dříve, a tak jsem si na dotyčného krásně počkala. Nevěděla jsem o něm od prostředníka, který setkání domluvil, skoro nic, pouze to, že se jedná o Čecha ve středním věku (mimochodem pojem „middle age" nebo „mid 40“ je největší nesmysl, s nímž jsem se za život setkala, většina mužů, kteří mi napsali „mid 40“, byli late 50, ale o tom už jsem psala :).
Karel naštěstí tak starý nebyl a vlastně byl i docela sympatický. Většinu našeho setkání mluvil, což mi poměrně usnadnilo situaci. Nervozitou bych určitě koktala nebo ze sebe vysypala pěknou blbost (bylo mi 21 a veřejné prezentace před spolužáky vždy patřily k mým nočním můrám...). Právě díky svému druhému tajnému životu, komunikaci s cizími lidmi, navíc v angličtině, jsem se lidově řečeno otrkala.
Zpátky k večeři, když jsem do sebe nasoukala salát, jsme se odebrali k němu domů. Už si moc nevzpomínám, co ten večer probíhalo. Asi to moc extra nebylo. Pro mě byl největším zážitkem překrásný byt s obrovskou terasou a dvěma koupelnami. Ten mě, na rozdíl od Karlova penisu, ohromil :-)
K mému překvapení si řekl o moje číslo a začal mě nahánět. Občas si na Instagramu dělám srandu z toho, že jsem blondýna, resp. odbarvená, a v tomhle případě jsem se opravdu chovala jako blonďatá pipi. Byla jsem nadšená, že se o mě uchází zajímavý a dle mého tehdejšího názoru i zámožný muž, dala jsem mu číslo, i když jsem věděla, že to dělat nemám, odjela k němu domů místo na hotel... No, prostě všechno, co se nemá dělat, jsem během prvního večera zvládla. Včetně toho, že krabička Durexů zůstala nerozbalená v mé kabelce...
Stačilo několik SMS zpráv, káva s procházkou, večeře, výlet do Říma a já jsem podlehla. Dokončovala jsem zkouškové v letním semestru a Karel mi vysvětlil, že je vlastně zbytečné, aby někde visely moje fotografie, že je to hlavně nebezpečné a on se o mě postará... Není však starat jako starat. Nechci být samozřejmě nevděčná, dneska na Karla ráda vzpomínám, ukázal mi kromě mnoha krásných pražských restaurací již zmiňovaného „věčného města" i svět, který jsem doposud neznala. Z dovolené ve Spojených státech mi dovezl první kvalitní koktejlky od značky Ralph Lauren, ale sebou mne nevzal... Také neváhal a zaplatil za moje nové vlasy, respektive prodloužení, abych mohla ohromovat dlouhým ohonem. Rozhodně nebyl lakomý, ale investoval pouze do toho, co přinášelo potěšení výhradně jemu... Nemilovala jsem ho a on nemiloval mě. Obdivovala jsem ho, ale po pár týdnech růžové brýle nebo spíš okouzlení opadlo. Začala jsem si čím dál víc pohrávat s myšlenkou, že pokud budu dělat to samé s někým jiným, budu se mít určitě líp... Pochopila jsem, že až Karla jednoho dne omrzím, tak se zkrátka neozve, a mně zůstane jen těch pár věcí, co mi koupil... Ale on mě nezajistí, nepodpoří mě v ničem. Naše setkání a celkově společně strávené chvíle byly klidné, byla jsem nejdříve okouzlená a vděčná, pak poslušná a vděčná, ale když Karel plánoval setkání bez ohledu na mé studijní povinnosti, pochopila jsem, že je skutečně čas jít dál... Aby mě vyhodili ze školy kvůli několika večeřím, sukni a dvojím šatům a já doufala, že si mě Karel třeba jednou vezme, to ne. Byla jsem naivní a nezkušená, ale blbá ne... Právě touha jít dál mě posouvala vždy kupředu a objevila se v mém životě následně ještě mnohokrát. Později jsem se rozhodla kvůli ní ukončit i některé vztahy se svými stálými klienty, protože mi nepřinášely vše, co jsem chtěla. Nebyly to zase tak špatné vztahy a už vůbec ne špatní muži, ale já jsem zkrátka chtěla víc. Více krajek, více cestování, více vášně i orgasmu... Nebylo by asi fér říkat o Karlovi, že byl špatný milenec, ale neměla jsem s ním nikdy skvělý privátní čas. Měl velmi dobré vybavení (ideální tvar i velikost), ale sex v jeho pojetí znamenal udělám se a orální sex znamenal vykuř mi ho. Nejspíš bylo chybou, že jsem si nedokázala říct, co mi dělá dobře, a neznala tolik své tělo. Jsem přesvědčená, že dneska bych si s ním užila mnohem víc... S padajícím listím a klesající teplotou venku se ochlazoval i můj vztah k němu. Nebavilo mě bydlet na koleji a pouze přespávat v jeho bytě a být kdykoliv k dispozici. A především jsem chtěla své peníze a svobodu... Viděla jsem u mnoha jeho obchodních partnerů i přátel všechny ty krásné dívky, které neměly kromě své krásy nic a byly odkázané na milost/nemilost (rozumějte velkorysost) danému muži... Jejich jediným cílem bylo se stát ženou dotyčného, aby měly na to své štěstí alespoň papír, i když ten jim, co si budeme povídat, moc jistot nezaručuje... Nechtěla jsem se s Karlem rozejít ve zlém, takže mi ještě pár týdnů trvalo, než jsem našla způsob, jak to rafinovaně ukončit. Přece jen nebyl úplně nevýznamný a také jsem se bála, že třeba nic lepšího nenajdu. Věděla jsem přesně, co chci, ale vůbec jsem netušila, jak toho dosáhnout a kde získat ty správné kontakty...
Je mnoho mužů, kteří se zaměřují na mladé nezkušené holky, jako jsem byla tehdy já. Vím, že to nebyla náhoda, Karel si vždy vybíral naprosté začátečnice. Mimopražská slečna, nejlépe vesnického původu jako tehdy já, je ideální oběť. Ohromíte ji drahou večeří, nemusíte objednávat víno „za raketu", protože ona se v tom ještě nevyzná, a opijete ji snadno čímkoliv. Na závěr večera si ji odvedete do stylového bytu, který wau dojem ještě umocní...
Asi před rokem jsem Karla potkala v restauraci. Neviděl mě, já zpovzdálí pozorovala, jak klove díru do hlavy mladinké slečně, od pohledu vypadala jako čerstvá maturantka... Někteří muži si jako elixír mládí rádi pořizují stále mladší a mladší slečny... Takže před koncem zimního semestru druhého ročníku jsem byla zase na začátku. Odpovídala jsem na inzeráty a hledala. Říká se ale, že stokrát zaklepete na jedny dveře a po sto prvé se otevřou. Přesně takhle to bylo nakonec se mnou. Začala jsem nacházet, co jsem hledala... V již zmiňovaných černých koktejlkách a spodním prádle od Etamu (Karel zase tolik neinvestoval :), jsem začala potkávat první klienty, a především nasávat informace. Pochopila jsem, že mě ještě čeká dlouhá cesta, než získám, po čem toužím..
Lucka ♥
