SCHODY

Schody až do nebe, nejen do ložnice a šatny... Během prvního roku blogování občas přicházely dotazy ohledně toho, kde a jak fotím, jestli je to můj byt atd. Proto jsem se o svém bytě, respektive bývalém bytě, trošku rozepsala.

Už několik týdnů bydlím na nové adrese, takže mi nevadí zavzpomínat a trošku poodhalit část soukromí, kterou jsem si jinak záměrně chránila. Veškeré fotografie, kromě těch, které jsem pořizovala na letištích, v hotelech a restauracích, byly foceny primárně v mém bytě. Bylo to nejjednodušší a časově nejefektivnější řešení, i když to samozřejmě trošku popíralo anonymitu, na které si zakládám (proto jsem také pořád fotila u stejného pozadí :-) ). Stejně jako nikdy nezveřejním fotografii svého obličeje, tak vám neprozradím ani přesnou lokalitu bytu.

Celou dobu jsem bydlela v Praze. Začalo to přestěhováním za účelem vysokoškolského studia, to jsem samozřejmě bydlela na kolejích. Nevím, v jakém stavu aktuálně jsou, ale ty, ve kterých jsem kdysi byla ubytovaná já, byly tedy hodně nic moc... Bylo mi přiděleno místo na kolejích v Opletalově ulici. Jedná se sice o perfektní lokalitu v centru, na druhou stranu jako student ale stejně nemáte možnosti (především finanční) si veškeré benefity centra užívat. Nejdříve jsem dostala šestilůžkový pokoj, který jsem po několika dnech vyměnila za čtyřlůžkáč. Se spolubydlícími jsem si neměla moc co říct, rozdílné preference a názory ve všem a na všechno. Co však rozhodně nebylo OK, byly umývárny a sprchy někde na druhém konci chodby, společné pro všechny... Nemusím vám to asi detailněji popisovat, že? Věděla jsem, že se musím přestěhovat, a to rychle... Tak rychle to ale bohužel nešlo. Na druhou stranu neznám lepší trénink asertivity a tolerance než spolubydlení.

Když jsem se začala rozkoukávat a měla první meetingy, pochopila jsem, že samostatné bydlení bude víc než nutné. Nedovedu si představit, že bych odcházela na schůzku a vysvětlovala spolubydlícím, kam jdu a proč. Druhou pražskou adresu jsem vybírala s ohledem na své tehdejší finanční možnosti a myslím si, že poměr cena/výkon byl naprosto perfektní. Extra dlouho jsem tam nepobyla, chtěla jsem samozřejmě do něčeho většího, co bude přesně odpovídat mým představám a požadavkům. Toužila jsem po místě, které budu moct nazývat domovem.

Kdo hledá, najde. Ve svém třetím pražském bydlišti jsem strávila nejdelší čas. Celou dobu, co jsem tu bydlela, jsem odcházela, odjížděla a odlétala za klienty. Netvrdím, že pro práci společnice je nejdůležitější bydlet v hlavní metropoli, ale určitě je to velmi praktické.

A to hned z několika důvodů:

1) Ve velkém městě máte mnohem větší anonymitu (o které už jsem tu psala) než na nějaké vísce nebo v maloměstě, kde si lidé vidí „do talíře“.

2) Vzdálenost od letiště. Záměrně jsem si vybrala byt, z něhož jsem nemusela jezdit přes celou Prahu. A opravdu si nedovedu představit, že bych po každém příletu ještě dojížděla někam 2–3 hodiny, to samé i před odletem. V dobách, kdy jsem cestovala jak divá a kolikrát jsem byla doma na den, maximálně den a půl, byla každá hodina k dobru.

3) Velká města, v případě České republiky se dá říct, že Praha především a občas Brno, přitahují byznysmeny a turisty, kteří patří mezi hlavní klienty společnic. Samozřejmě jsem se stálými klienty byla i na jiných místech v Čechách, mnohdy to bylo i na jejich přání (chtěli po několika návštěvách Prahy poznat i jiná místa v České republice), ale na první schůzky je to obvykle Praha.

Po čem se mi malinko stýská, je předzahrádka. Neschází mi sekání trávy, hlavně té přerostlé, která na mě vždy čekala po návratu z cest, v tom je obrovská terasa, kterou mám u bytu aktuálně, určitě mnohem praktičtější :-) Chybí mi ale to světlo, respektive při focení mi chybí světlo :-) Celá jedna strana bývalého bytu byla zčásti prosklená (respektive je, s bytem se nic nestalo, jenom já už v něm nebydlím :-), takže byt je nádherně světlý. Jednalo se o loft s předzahrádkou o rozloze 98 m². Celkem je v něm 42 schodů. Vzhledem k tomu, jak často něco zapomínám, tak především při odchodu z domu a balení na cesty jsem neustále běhala nahoru a dolů, takže to byl vlastně takový „fitness” byt. Schody vedou jak dolů na zahrádku, tak nahoru do ložnice a šatny (na těch se skvěle fotilo :-) ). Atypické řešení i industriální design odpovídají lokalitě, interiér jsem si navrhla a zrealizovala podle svých představ.

Do projektu jsem vstoupila ještě před jeho výstavbou, takže jsem měla možnost určovat klientské změny. Vždycky jsem věděla, že chci mít jak sprchu, tak vanu a ideálně dvě koupelny. Vybrala jsem si proto už v úvodu byt, kde bylo možné ze spodní takzvané „powder toilet“ vytvořit sprchový kout s umyvadlem a toaletou. Tato změna v projektu samozřejmě způsobila, že chodba je menší, nicméně v mé chodbě bylo pouze velké zrcadlo, protože veškeré oblečení a boty jsem měla uskladněné v šatně nacházející se u ložnice. Sprchu používám podle svého názvosloví na „špinavé denní mytí“. Do druhé koupelny s vanou se prochází přes šatnu. Ráda jsem si zde pouštěla relaxační hudbu, různé meditace, a bylo to i oblíbené místo, kde jsem se chystala a líčila na schůzky. Dispoziční změnu na dvě koupelny považuji za jeden z nejlepších nápadů, které jsem kdy dostala. Veškerá líčidla, různé paletky stínů, které jsem pro běžné denní nošení nepoužívala, krémy, olejíčky, ale i elektrické natáčky jsem mohla mít krásně vystavené, stejně jako knížky, v horní koupelně.

Přestože se jednalo o bydlení na míru, které jsem si sama navrhla, bylo mi jasné, že půjde o byt na dobu určitou, protože ve dvou se tu bydlet moc nedá, ne že bych plánovala hned s někým bydlet :-) Ale vnímala jsem to tak, že nová životní etapa si zaslouží nové bydlení, tak trochu nový start a zároveň odstřihnutí se od toho co bylo :-)  Jsem moc ráda, že jsem si tento svůj sen zrealizovala. Sny se mají plnit. A teď je čas, aby si ho užíval někdo další.

Mějte se krásně a užívejte si červencové dny!

Pusu, Lucka ♥