NEJHORŠÍ ZÁŽITKY S KLIENTY

Je zvláštní, kolik lidí zajímá něco negativního. Vážně jsem překvapená, kolikrát mi přišel dotaz na nejhorší zážitek. V každém rozhovoru, který jsem skrze blog poskytla, tenhle dotaz vždy padl. Tak nevím, jestli jsme skutečně národem negativně smýšlejících osob, dychtících po katastrofických scénářích, což si vážně o Češích myslet nechci. Nebo tenhle dotaz přichází v souvislosti s tématem mého blogu.  I když si myslím, že je to z každého mého vyjádření víc než jasné, tak chci znovu říci jednu věc. Nikdo mě nikdy k ničemu nenutil, chtěla jsem potkávat muže, doprovázet je po celém světě, hledala jsem veškeré informace o životě společnic a chtěla se jednou z nich stát.

Zdůrazňuji to proto, že negativní, hrozné, traumatické či jinak stresující zážitky máte obvykle z činností, které dělat nechcete, jste do nich donuceni či se v nich ocitnete shodou nahodilých a pro vás nepříznivých okolností.

Taky se mi tenhle článek nechtěl dvakrát moc psát, protože si zakládám na tom, že jsem optimistka, vzpomínat a připomínat se má to dobré. Vážně absolutně nechápu, proč si někteří lidé tak rádi připomínají spíš to nepovedené, než aby vyzdvihli, co se podařilo, to kladné. Na Instagramu jsem slíbila zodpovědět postupně všechny vaše dotazy a vás zkrátka moje nejhorší zážitky zajímají, tak pojďme na to.

Ještě než tedy začnu s výčtem pěti pro mě nejhorších zkušeností, tak ještě doplním, nikdy na mě žádný klient nebyl agresivní nebo hrubý (plácání po zadku, tahání za culík, trošku drsnější popadnutí při předehře považuji za vzrušující, nikoliv násilné). Nikdy jsem nebyla nucená utéct nebo odejít z meetingu předčasně kvůli nevhodnému chování klienta. Zastávám heslo „kdo je připraven, není překvapen“. Platí to podle mě v životě ve všem. Samozřejmě na všechny situace se předem nachystat nelze, ale tím, že věnujete čas komunikaci s klientem ještě před setkáním, nejen vyselektuje „zvláštní“ jedince, ale předejdete spoustě zklamání nebo třeba i nepříjemným situacím, které mohou vzniknout v důsledku nedostatku informací (mimochodem tohle podle mého platí pro veškrou komunikaci ).
 

1.)
Můj nejhorší zážitek z meetingu, nebo spíš meeting samotný, byl v New Yorku, paradoxně v jednom z mých nejoblíbenějších míst na světě. Ohromně jsem se na další meeting v místě, které tak dobře znám, těšila. Denis byl laskavý, dlouhořasý (vážně jsem nikdy nepotkala týpka s delšími řasami), velmi hubený Američan z Minnesoty, který se chtěl naposledy podívat do New Yorku a mít u toho pohlednou společnost. Naposledy, protože umíral, čímž se vysvětlila jeho extrémní vychrtlost, kterou způsoboval nevyléčitelný nádor. Denis mi tohle všechno prozradil až při osobním setkání. Možná tušil, že bych jinak odmítla přiletět (myslím, že nejenom já). Přestože byl milý, nenáročný (neb žádné větší kardio výkony mu jeho stav neumožňoval), tak ty tři dny pro mě byly zatraceně dlouhé. Nejhorší meeting. Nedělo se nic špatného, chodili jsme na show na Broadway, do skvělých restaurací, ve kterých Denis svou porci pošťoural, měla jsem čas chodit běhat dopoledne po Central Parku. Ten meeting měl přesto pachuť temnoty, smrti, lítosti. Nemůžete vyčítat někomu, kdo umírá, že není veselý a radostný, ale je extrémně těžké být v přítomnosti takového člověka. Nevěděla jsem, jak se k Denisovi správně chovat, bylo mi trapné před ním mluvit o tom, co bych chtěla vidět, zažít atd., když jsem věděla, že jeho čas končí. Tohle byl vážně jediný meeting, ze kterého jsem se strašně těšila domů a záměrně odjela na letiště co nejdříve.

2.)
Nevím, jestli si tenhle zážitek zaslouží druhou pozici, ale nelze mít dvě první příčky. Každopádně tohle setkání mi minimálně první půlhodinu nebylo ani trochu příjemné, cítila jsem se trapně, hloupě. Jeden z mých prvních meetingů, takže ještě organizovaný prostředníkem, rozumějte neorganizovaným zprostředkovatelem, překrásný hotel Kempinsky (dnes The Grand Mark) a v něm bývalý mariňák Boris. Boris čekal Stellu, kterou si vybral. Mně bylo řečeno, že jdu místo Stelly, nikoliv, že se mám vydávat za Stellu, takže úvod meetingu byl opravdu excelentní, nevěděla jsem, jestli mě pošle domů rovnou nebo až za pět minut. Boris byl velmi nepříjemný, protože se to stalo už poněkolikáté, že přišla jiná slečna než si vybral. Naštěstí se po prvním čísle ledy prolomily a nakonec jsme si tu noc užili oba dva. Když jsem se pak dívala na fotky té Stelly, nechápala jsem. Vypadala úplně jinak než já. Jediné, co nás spojovalo, byla plavá barva vlasů a fotky od stejného fotografa. Nespletl by si nás nikdo ani v šeru, jak byla odlišná.

3.)
Jsem ráda všude včas, nesnáším, když jdu pozdě. Ale raději čekám, než být ta, na kterou se čeká. Na letišti si raději vyřídím e-maily, dokoupím kosmetiku nebo šmejdím po internetu, než abych doběhla, jak se říká, s jazykem na vestě a zpocená k odletové bráně. Odlétala jsem z Barcelony, let s ČSA byl zrušen, vyložili nás z autobusu, do kterého jsme před chvilkou nastoupili po projití bránou, zpět do haly. Stroj měl poruchu a náhradní let v nedohlednu. Po téměř hodině posedávání bez informací v okolí nové brány jsem se vydala pro salát a víno. V tu chvíli začal nástup, což jsem netušila. Nerušeně jsem si vybírala ingredience salátu, který jsem si naštěstí nechala zabalit. Nikdo nehlásil moje jméno ani last call daného letu do Prahy, nepřišla mi sms notifikace, kterou jsem měla pro dané číslo nastavenou, takže jsem se poklidně vracela k bráně A20, která byla prázdná. V tu chvíli mě polilo horko, krve by se ve mně nedořezal, vystřelila jsem rychlostí blesku, doběhla, brána už byla zavřená. Naštěstí při mně stáli všichni svatí, vesmír, no zkrátka jsem měla z prdele kliku…
Pustili mě do letadla, byl to poslední let do Prahy ten den, já stihla nadcházející den dopoledne zkoušku i večerní odlet do Helsinek.

4.)
I když se rozhodně nepovažuji za abstinentku a skleničku dobrého vína nikdy neodmítnu, tak spousta alkoholu a následný vášnivý večer je kombinace velmi nepravděpodobná, téměř nemožná. Podle mého je nejlepší si užít a pak až jít do baru, kde se můžete „zbombit“ do němoty, což se mi nestává, ale někteří muži popíjejí víc rádi a s každou další sklenkou mají bohužel větší a větší sebevědomí. Potkala jsem pár „supermanů“, mezi kterými vynikal Brit Thomass, a ten i přes mé taktické upozornění pokračovali v objednávání drinků a pak místo supererekce přišlo superodpadnutí do postele. Mně o nic nešlo, dostala jsem odměnu dle domluvy, samozřejmě jsem usnula neuspokojená. Nejednalo se vysloveně o nepříjemné setkání, nicméně večery ve společnosti gentlemanů, kteří znají míru, jsem si užívala určitě více, než poslouchání opileckých nesmyslů. Užít si, až pak "vypít všechny bary" v okolí, funguje s někým koho vidíte poprvé v životě mnohem lépe.

5.)

O tomhle setkání už jsem jednou na blogu psala, tak se nebudu opakovat. Ale setkání se starým, vrtošivým, byť možná movitým dědkem, který tvrdil, že je o dvacet let mladší, než byla pravda, nebylo právě nejpříjemnější. Nebylo pro mě snadné mu vysvětlovat, proč odcházím, když schůzka de facto ještě nezačala......

V tomhle ohledu věřím 100% na zákon přitažlivosti. Jací jste, jak se chováte, to si do života prostě přitáhnete. Nejsem dramaqueen ani labilní hysterka, takže, jak jsem zmiňovala v úvodu, žádná dramatická setkání jsem nezažila a jsem přesvědčená, že i díky tomu nemám žádné extra nepříjemné zážitky.

Schválně se podívejte okolo sebe. Nemáte v okolí někoho, kdo rád s patřičnou důrazností popisuje všechny lapálie, které ho neustále postihují? Nepřitahuje si tahle osoba tak trošku sama do života všecny tyhle trable sama ? :-)

Vaše Lucka ♥